Baden Powell v příručce Rady skautským vůdcům uvádí:
“Charakterové vlastnosti pěstujeme družinovou soustavou, skautským zákonem, skautskou praxí, lesní moudrostí, rádcovskou odpovědností, kolektivními hrami a vynalézavostí, která se uplatní při táboření: K tomu patří i poznávání Boha stvořitele skrze jeho díla, hledání krásy v přírodě a ochrana rostlin i živých tvorů, s nimiž se při táboření setkáváme.“
Není známé nic dokonalejšího než Boží dílo. Powellova myšlenka se může vztáhnout ke všem přírodním zákonům v celé škále vědeckých disciplin.
Powell svou myšlenku na jiném místě myšlenku rozvádí, možná i s ohledem k církvím, náboženským komunitám a organizacím:
“Vývoj světového názoru – zbožnost
Vývoj světového názoru začíná přirozeně úctou k Bohu, kterou nejlépe vystihuje slovo „zbožnost“.
Zbožnost, úcta k našemu bližnímu i úcta k sobě samému jako služebníkovi Božímu, jsou základem všech náboženství. Každé vyznání, každá církev však projevuje svou zbožnost jiným způsobem.
Chlapec je obyčejně členem té církve, kterou si zvolili jeho rodiče. Oni o tom rozhodli. Skautský vůdce musí jejich přání respektovat a podporovat jejich snahu o prohloubení chlapcovy zbožnosti, ať už patří ke kterémukoli vyznání.
V našem hnutí, v němž působí tolik různých vyznání, by se mohly vyskytnout mnohé potíže, pokud jde o výklad náboženské výchovy, podrobnosti vyjadřování povinnosti vůči Bohu je proto třeba v co nejširší míře ponechat v rukách místního vedení.
Vůbec žádné obtíže však nezpůsobí, doporučíme-li zdůrazňování stránky lidské, téměř v každém druhu víry je totiž zahrnuta přímá povinnost vůči svému sousedu.
Pokud jde o náboženství, Skautské hnutí zaujímá následující postoj, který na našem sněmu schválily všechny hlavy různých církví:
(a) Každý skaut má podle očekávání patřit k nějaké církvi a účastnit se jejích bohoslužeb.
(b) Tam, kde oddíl sestává z příslušníků jednoho určitého vyznání, se předpokládá, že tu skautský vůdce bude pořádat takovou výuku a náboženské obřady příslušné církve, jaké po poradě s jejím duchovním nebo jinou oprávněnou osobou bude pokládat za nejvhodnější.
(c) Tam, kde oddíl sestává ze skautů různého vyznání, je třeba povzbuzovat je k účasti na bohoslužbách jejich církve, na táboře mají být všechny denní modlitby a týdenní bohoslužby co nejjednodušší a přítomnost na nich má být dobrovolná.
Bude-li se skautský vůdce řídit tímto prohlášením, nemůže udělat velkou chybu.Jsem přesvědčený o tom, že zbožnost může být chlapcům vštěpována mnoha různými způsoby. Záleží na okolnostech i na každém jednotlivci, zda je to „rošťák“ nebo „maminčin mazánek“. Co vyhovuje jednomu, nemusí mít na jiného žádný účinek. Na vůdci je, aby zvolil správnou metodu.
Zbožnost musí vycházet z našeho nitra, nelze ji naučit. Nejsou to sváteční šaty, které si člověk oblékne na neděli. Je to ryze osobní záležitost, věc vnitřního přesvědčení, nikoli školení.
Mám s tím bohaté osobní zkušenosti, mýma rukama prošly tisíce mladých mužů a dospěl jsem k poznání, že život velké části mládeže je dnes jenom nepatrně ovlivněn náboženstvím.
Můžeme to přičítat do velké míry skutečnosti, že chlapci často jen chodili na hodiny náboženství, aby se jim dostalo náboženské výchovy.
Důsledkem této zkušenosti je, že nejlepší chlapci ve vyučovacích hodinách pochopili základní ideu, ale mnohým přes dokonalou znalost biblických textů unikl smysl učení a jsou z nich fanatici s omezeným rozhledem. Většina se však pro náboženství nikdy nenadchla a sotva vyšli školu, stali se z nich lhostejní lidé nebo bezvěrci a nenašel se nikdo, kdo by jim podal pomocnou ruku v kritickém období jejich vývoje, mezi šestnáctým a čtyřiadvacátým rokem.
Každému není dáno stát se dobrým učitelem náboženství a ti nejhorlivější bývají často nejhorší – aniž by si to uvědomovali.
Mezi skautskými vůdci je naštěstí v tomto směru spousta výjimečně kvalifikovaných lidí, ale jistě je tu také hodně těch, kteří tohle nedovedou. Jestliže člověk cítí, že na tuto věc nestačí, udělá dobře, když svému oddílu opatří zkušeného duchovního rádce.
Nicméně, vůdce každopádně může být učiteli náboženství nesmírně nápomocný po praktické stránce, právě tak jako učiteli ve škole může pomáhat tím, že na táboře i v klubovně svým chlapcům vštěpuje, jak prakticky využít vše, co se v teorii naučili ve škole.
Duchovního rádce mají zpravidla oddíly složené z chlapců stejného náboženského vyznání a vůdce by s ním měl konzultovat všechno, co souvisí s náboženskými předpisy.
V mnoha oddílech jsou však hoši různého vyznání. Ti pak navštěvují bohoslužby své církve.
V jiných oddílech – pracujících často v nejchudších čtvrtích nebo v prostředí, kde je hodně nevěřících – jsou chlapci, kteří nepatří k žádnému vyznání a rodiče jim nedali buď žádnou, nebo jen nedostatečnou náboženskou výchovu. Tam musíme pochopitelně užít jiné cesty a metody.
I zde je skauting učiteli velmi nápomocný a dosáhl v této oblasti již mimořádně dobrých výsledků. Pomáhat můžeme především:
a) vůdcovým osobním příkladem
b) poznáváním přírody
c) dobrými skutky
d) udržením starších chlapců v hnutí.
a) Osobní příklad. Na chlapce především působí to, co člověk dělá, slova nemají zdaleka takový účinek.
Pro skautského vůdce to znamená velkou odpovědnost, aby dělal správné věci a měl k nim správnou motivaci. Měl by to dělat tak, aby to jeho chlapci viděli, ale nesmí jim to dávat najevo nějak ostentativně. Právě zde víc zapůsobí, když se chová k chlapcům spíš jako jejich starší bratr než učitel.
b) Poznávání přírody. Pozorování přírody může mít větší účinek než kázání. Vezměte například uspořádání pírek u některého ptačího druhu. Jedinci vzdálení od sebe třeba deset tisíc mil je mají úplně stejné. Totéž platí o jejich hnízdění, tahu, zbarvení vajíček, vývoji mláďat, jejich krmení, letových schopnostech – to všechno vzniklo bez lidského přičinění, podle zákonů Stvořitelových. To je pro chlapce nejlepší hodina náboženství.
Rozmanité druhy květin a rostlin, pupeny a kůra stromů, různé druhy zvířat a jejich zvyky; hvězdy na určeném místě ve vesmíru, letící prostorem podle přírodních zákonů, dávají každému člověku první představu o nekonečnu, o úžasném díle Stvořitelově, ve kterém člověk zaujímá tak nepatrné místo.To všechno má pro chlapce velkou přitažlivost, probouzí jejich zvědavost, vybízí k pozorování, poznávají v tom zázračné boží dílo – jen když jim to někdo umí ukázat.
Nic mě tak neudivuje jako skutečnost, že někteří učitelé neznají tyto snadné, nikdy neselhávající prostředky výchovy a snaží se chlapcům, plným neklidné energie, vtlouct do hlavy biblickou dějepravu a přimět je tak k úvahám o vyšších věcech.
c) Dobré skutky. Stačí, aby vůdce chlapce trochu vedl ke každodenním dobrým skutkům a stanou se zakrátko pro ně samozřejmým zvykem – a právě to je nejlepší cesta, aby se z nich stali skuteční, a ne jen formální křesťané. Chlapec má přirozený sklon k dobru, ale potřebuje najít cestu, jak dobru sloužit v praktickém životě. Tuto cestu představují skautské dobré skutky. Když je koná, sílí v něm duch křesťanské služby bližnímu.
Tento způsob, jak může chlapec projevit svou vůli k dobru, je mnohem účinnější a odpovídá skautským metodám víc, než pasivní přijímání výchovných pouček.
d) Udržet starší chlapce. Sotva se průměrný chlapec naučí číst, psát a počítat, pošlou ho do světa, jako kdyby byl dostatečně připravený nastoupit životní dráhu dobrého, pracovitého občana. Když vyjde základní školu, může studovat na dobrých středních školách technického či humanitního zaměření nebo v rámci učebního oboru navštěvovat pokračovací školu. Lepší žáci této možnosti využívají a získají tak dobré vzdělání.
Ale co ti podprůměrní a špatní žáci? Ti zůstanou stranou – právě v této životní etapě, kdy by ze všeho nejvíc potřebovali pokračovat v tom, co se dosud učili, a své vzdělání dokončit; právě v době, kdy u nich dochází ke změnám tělesným, mentálním a mravním, které rozhodnou o tom, jací budou v dalším životě.
V tomto období může chlapcům dát skauting velmi mnoho. Proto se snažíme vybudovat roverskou organizaci, která by starší chlapce udržela ve skautském hnutí a umožnila nám s nimi stálý kontakt, vštípit jim na této jejich životní křižovatce mezi dobrem a zlem nejlepší ideály.”(Konec citátu.)
Zakladatel nevybízí k duchovnímu poznávání Boha a opovrhování materiálnem, jak někteří podsouvají, ale k poznávání jeho díla a úctě k němu. Nedělá ze skautingu náboženskou organizaci. Přesto nebrání účasti na bohoslužbách církve, ke které děti, zpravidla podle vůle rodičů patří, ale vidí smysl zbožnosti v osobním přesvědčení a v pozorování přírodních zákonů, které má, podle jeho slov větší účinek než v kázání.
Nepochopení Boha v české společnosti dospělo v českém skautu Junáku k označení Boha jako Pravda a Láska. I toto Boží jméno je tématem pro dohady a není vyloučeno, že bude následovat ještě další vývoj.
Z Powellova sdělení se dá vyvodit, že kdo poznává Boží dílo a váží si ho, má úctu i k Bohu a jedná v souladu s ním. Pokud člen, člověk žije podle smyslu dalších dvou principů, s největší pravděpodobností slouží Bohu.
“Kdo chce být důvěryhodný a pravdivý, je schopen přiznat, že existence a přání Boha je skutečné tajemství. Tajemství, které znají dva, již tajemstvím není.”
(Názor autora)